z a j í m a v o s t i

z

c e s t

Jihokorejská svatba, mniši,

ostnaté dráty a další „bizarnosti“

Když mě moje korejská kamarádka Kelly pozvala na svoji svatbu do rodné země – Jižní

Koreje, měla jsem radost a začala jsem zařizovat vše potřebné. Do svatby zbývalo několik měsíců, a tak bylo na organizaci cesty dostatek času. Protože jsem neznala specifika

asijských zvyklostí natož svateb, bombardovala jsem pravidelně Kelly do mailu otázkami

ohledně jejich zvyků, našeho oblečení, svatebního daru apod. Kelly však vůbec nereagovala. Asi tak po čtvrtém dotazu na to samé, Kelly stručně odpověděla: „S tím si nelam

hlavu“. Když jsem se ptala na detaily svatby, co a jak plánují, odpověděla: „Nevím, všechno zařizuje moje wedding planner“. Nebyla jsem z toho příliš moudrá, nicméně do Soulu

jsme si vezli „sváteční šaty“ a svatební dar a čekali, jak se vše bude vyvíjet.

■ TEXT A FOTO: RENATA MORINGA STEINMETZOVÁ

P

řiletěli jsme na letiště do Soulu po

dlouhé, ale pohodlné cestě letadlem

s přestupem v Helsinkách. Na velkém asijském letišti se nám podařilo

zorientovat a nasměrovat se k nějakému

východu, kde jsme se setkali s Kelly, nasedli s ní do auta a vyrazili někam směrem za hlavní město. Za městem začal

úplný „rozsypaný čaj“, co se týká všech

dopravních značek i ukazatelů, a tak

jsme opravdu nevěděli, kde se vlastně nacházíme a kam směřujeme. Naší

velkou výhodou bylo, že se o nás po

celou dobu pobytu starali jako o vlastní

korejští „domorodci“. Tedy žádný placený průvodce z cestovky, a proto jsme

i poznali úplně jinou Jižní Koreu než

běžný turista.

Jeli jsme na pár dnů k mamince

Kelly, která měla za 2. manžela duchovního, tedy představeného menšího duchovního společenství na bázi

buddhismu. Ubytovali nás v prostorách

pro jejich „poutníky“ či věřící, a to hned

vedle samotného chrámu. Na zahradě

bylo mnoho sošek budhů a jelikož byl

listopad, tak tam pořád některý z mnichů zametal listí a uklízel. Byli jsme po

dlouhé cestě unavení, pásmový přechod

udělal své, a tak jsme šli rovnou spát.

Noc byla velmi chladná (byli jsme někde v podhůří místních hor) a místnost

byla bez topení či kamen, proto jsme

toho moc nenaspali. Navíc nás v noci

44 |

KvalitníŽIVOT

Za městem začal úplný

„rozsypaný čaj“, co se

týká všech dopravních

značek i ukazatelů.

někdy kolem 3.–4. hodiny překvapily

nezvyklé zvuky, a tak jsme zjišťovali,

co se venku děje. Bylo překvapením,

ale vlastně logickým vyústěním skutečnosti, kde jsme byli, že mniši dodržovali

svoje rituály a v určitých hodinách a intervalech zvonili na zvonky, bubnovali

na dřevěné bubínky, odříkávali mantry

a za neustálého poklepávání na bubny

obcházeli až do ranních hodin kolem

sochy budhy. Ráno jsme se seznamovali

s dalšími členy rodiny. Babička kvůli

nám uvařila tradiční zdravou a vzácnou speciální polévku – kuřecí vývar se

ženšenem. Naštěstí jsme byli při ochutnávání opatrní a od všeho si brali málo,

tak jako i od této polévky, která byla

opravdu neuvěřitelně hořká. Měli jsme

co dělat, abychom tu trochu pozřeli

a neurazili hostitelku. Pak následovala

rýže a samozřejmě kimči, které najdete

na stolech všude a kdykoliv a které nás

už provázelo celým pobytem.

Bylo nám také umožněno zúčastnit

se samotného budhistického obřadu

v chrámu, který byl bohatě vyzdoben

a kde k našemu úžasu bylo mnoho elektrických lampionů a elektrických sví-