↑

chrám

ček, představený mluvil do mikrofonu

a zvuk se přenášel přes reproduktory do

venkovního prostoru. Dostali jsme dokonce anglický překlad písní, abychom

věděli, o čem je řeč a naučili se dopředu

i povinné pohyby (pokleky, poklony

atd.). Byl to komorní obřad, bylo nás

tam asi 6–7, příchozí nosili jídlo a další

dary pro představeného. Během obřadu

mi Petr dal pusu, jen tak mimochodem

automaticky, ale netušili jsme, co to

způsobí. Všimli si toho úplně všichni,

ale během obřadu nikdo nic neříkal.

Po obřadu to ale probírali, a to bez naší

účasti. Zřejmě ze dvou důvodů. Byla

to pusa v chrámu a při obřadu a pak

byla to PUSA. Pro korejskou kulturu na

veřejnosti něco nemyslitelného, obecně se tam fyzické doteky nepraktikují,

například někteří rodiče nedávají pusu

ani svým dětem, což jsme samozřejmě

v danou chvíli nevěděli. Tedy zavánělo

to tehdy až malou kulturní revolucí

a my nevěděli, o čem se tam domlouvají.

Následně mi to Kelly sdělila, že si toho

tedy všimli a byli napjatí, jak to dopadne. Ale v rámci jednoho přirovnání

z duchovních knih se prý našla nějaká

paralela s příběhem z jejich svaté knihy,

a tak to tedy bylo představeným následně i odůvodněno jako v pořádku. Uff.

Během dne jsme se vydali na procházku po okolí a opět jsme byli udiveni

(divili jsme se vlastně poměrně často,

protože kultura a zvyky jsou opravdu

odlišné, pořekadlo jiný kraj-jiný mrav,

zde zcela sedělo). Během procházky

jsme totiž viděli nezvykle moc vojáků,

občas nějaké vojenská pozorovatelna

a za nimi byly ploty s vysokým ostnatým drátem.

KDE TO JSME?

Bydleli jsme nečekaně velmi blízko demarkačního pásma, tedy 38. rovno-

Po neskutečně hořkém

kuřecím vývaru se ženšenem následovala ke

snídani rýže a samozřejmě kimči, které najdete

na stolech všude a kdykoliv a které nás už provázelo celým pobytem.

běžky. Dějiny Koreje byly v posledních

staletích velmi pohnuté, velmi drastická

byla okupace Japonskem od roku 1910,

která trvala do skončení 2. světové války,

to pak ovšem začala tahanice o ovládnutí Koreje mezi západními a východními

mocnostmi, která vyústila v korejskou

válku a současné rozdělení na Severní a Jižní Koreu. Korejská válka zatím

nebyla oficiálně ukončena, bylo pouze

podepsáno příměří v roce 1953 a právě

kolem 38. rovnoběžky vzniklo toto cca

4 km široké demilitarizované pásmo

mezi Severní a Jižní Koreou, hlídané

z obou stran vojáky, protože kdykoliv

mohla válka pokračovat. Do této neveselé bizarní oblasti jsme také následně

zavítali.

Nutno podotknout, že Kelly (korejským jménem Na Jeon) a její nastávající

Won Il jsou mladí, krásní a vzdělaní lidé

z tradičních a dobře zajištěných korejských rodin. Statut rodiny je všeobecně

v Asii „svatý“, přesto mě překvapilo, že

mladí korejští muži hovořili o svatbách

více než děvčata. Asi to souvisí s vyšší

pozicí ženatého muže v korejské společnosti, a naopak s končícím cestováním

svobodných žen za vzděláváním do

zahraničí. Což je teď v této zemi velice

rozšířené.

Svatba se konala osmý den našeho korejského pobytu, kdy jsme se už stihli

seznámit s oběma rodinami a jejich

blízkými či vzdálenými příbuznými.

Všichni byli velice laskaví, jejich prostřednictvím jsme se dozvěděli mnohé

o jejich krásné zemi, kultuře, politice,

historii, jídle, o vztazích, sportu atd.

Překvapilo nás, že všichni měli upřímnou radost, že jsme přijeli poznávat

jejich zemi a stále jsme od nich dostávali

nějaké dárky a za žádnou cenu nedopustili, abychom si něco sami platili.

Taky byli velmi překvapeni, že my lidé

„ze západu“ :-), nejsme tlustí.

Pár dní před obřadem jsem se Kelly

ptala, kolik dorazí hostů na svatbu

a dostala jsem opět neurčitou odpověď:

„Poslali jsme 500 oznámení, ale nevím,

kdo přijde…“. Na otázku ohledně typu

svatební kytice „překvapivě“ stejná odpověď: „Nevím, to zařizuje wedding

planner“. Tedy trošku jiné svatební plánování, než jsme zvyklí v našich končinách. Den před svatbou nás odvezli do

města konání, které bylo vzdálené asi

2 hodiny jízdy autem od Soulu a jehož

název si nepamatuji, neboť mimo Soul

je vše značeno pouze v korejštině. Cestování v Koreji je pro lidi ovládající pouze latinku opravdu oříšek. Náš svatební

dar – malé diamantové srdíčko – jsme

vybírali s ohledem na lásku Korejců

k těmto kamenům. Dar jsme předali

den předem a snoubenci byli mile překvapeni. Jednak že vůbec něco dostali, a po rozbalení i samotným darem.

Rodina Kelly stejně jako své příbuzné

ubytovala v hotelu na svoje náklady.

Po snídani jsme auty vyrazili k místu

obřadu. Rozpršelo se a naše automobily

po chvíli jízdy začali navigovat osoby

v pláštěnkách s neonovými ukazateli.

Zaparkovali jsme na velkém parkovišti před osamoceným domem. Byl to 

VÁ NO C E 2 0 20

| 45