↑
chrám
ček, představený mluvil do mikrofonu
a zvuk se přenášel přes reproduktory do
venkovního prostoru. Dostali jsme dokonce anglický překlad písní, abychom
věděli, o čem je řeč a naučili se dopředu
i povinné pohyby (pokleky, poklony
atd.). Byl to komorní obřad, bylo nás
tam asi 6–7, příchozí nosili jídlo a další
dary pro představeného. Během obřadu
mi Petr dal pusu, jen tak mimochodem
automaticky, ale netušili jsme, co to
způsobí. Všimli si toho úplně všichni,
ale během obřadu nikdo nic neříkal.
Po obřadu to ale probírali, a to bez naší
účasti. Zřejmě ze dvou důvodů. Byla
to pusa v chrámu a při obřadu a pak
byla to PUSA. Pro korejskou kulturu na
veřejnosti něco nemyslitelného, obecně se tam fyzické doteky nepraktikují,
například někteří rodiče nedávají pusu
ani svým dětem, což jsme samozřejmě
v danou chvíli nevěděli. Tedy zavánělo
to tehdy až malou kulturní revolucí
a my nevěděli, o čem se tam domlouvají.
Následně mi to Kelly sdělila, že si toho
tedy všimli a byli napjatí, jak to dopadne. Ale v rámci jednoho přirovnání
z duchovních knih se prý našla nějaká
paralela s příběhem z jejich svaté knihy,
a tak to tedy bylo představeným následně i odůvodněno jako v pořádku. Uff.
Během dne jsme se vydali na procházku po okolí a opět jsme byli udiveni
(divili jsme se vlastně poměrně často,
protože kultura a zvyky jsou opravdu
odlišné, pořekadlo jiný kraj-jiný mrav,
zde zcela sedělo). Během procházky
jsme totiž viděli nezvykle moc vojáků,
občas nějaké vojenská pozorovatelna
a za nimi byly ploty s vysokým ostnatým drátem.
KDE TO JSME?
Bydleli jsme nečekaně velmi blízko demarkačního pásma, tedy 38. rovno-
Po neskutečně hořkém
kuřecím vývaru se ženšenem následovala ke
snídani rýže a samozřejmě kimči, které najdete
na stolech všude a kdykoliv a které nás už provázelo celým pobytem.
běžky. Dějiny Koreje byly v posledních
staletích velmi pohnuté, velmi drastická
byla okupace Japonskem od roku 1910,
která trvala do skončení 2. světové války,
to pak ovšem začala tahanice o ovládnutí Koreje mezi západními a východními
mocnostmi, která vyústila v korejskou
válku a současné rozdělení na Severní a Jižní Koreu. Korejská válka zatím
nebyla oficiálně ukončena, bylo pouze
podepsáno příměří v roce 1953 a právě
kolem 38. rovnoběžky vzniklo toto cca
4 km široké demilitarizované pásmo
mezi Severní a Jižní Koreou, hlídané
z obou stran vojáky, protože kdykoliv
mohla válka pokračovat. Do této neveselé bizarní oblasti jsme také následně
zavítali.
Nutno podotknout, že Kelly (korejským jménem Na Jeon) a její nastávající
Won Il jsou mladí, krásní a vzdělaní lidé
z tradičních a dobře zajištěných korejských rodin. Statut rodiny je všeobecně
v Asii „svatý“, přesto mě překvapilo, že
mladí korejští muži hovořili o svatbách
více než děvčata. Asi to souvisí s vyšší
pozicí ženatého muže v korejské společnosti, a naopak s končícím cestováním
svobodných žen za vzděláváním do
zahraničí. Což je teď v této zemi velice
rozšířené.
Svatba se konala osmý den našeho korejského pobytu, kdy jsme se už stihli
seznámit s oběma rodinami a jejich
blízkými či vzdálenými příbuznými.
Všichni byli velice laskaví, jejich prostřednictvím jsme se dozvěděli mnohé
o jejich krásné zemi, kultuře, politice,
historii, jídle, o vztazích, sportu atd.
Překvapilo nás, že všichni měli upřímnou radost, že jsme přijeli poznávat
jejich zemi a stále jsme od nich dostávali
nějaké dárky a za žádnou cenu nedopustili, abychom si něco sami platili.
Taky byli velmi překvapeni, že my lidé
„ze západu“ :-), nejsme tlustí.
Pár dní před obřadem jsem se Kelly
ptala, kolik dorazí hostů na svatbu
a dostala jsem opět neurčitou odpověď:
„Poslali jsme 500 oznámení, ale nevím,
kdo přijde…“. Na otázku ohledně typu
svatební kytice „překvapivě“ stejná odpověď: „Nevím, to zařizuje wedding
planner“. Tedy trošku jiné svatební plánování, než jsme zvyklí v našich končinách. Den před svatbou nás odvezli do
města konání, které bylo vzdálené asi
2 hodiny jízdy autem od Soulu a jehož
název si nepamatuji, neboť mimo Soul
je vše značeno pouze v korejštině. Cestování v Koreji je pro lidi ovládající pouze latinku opravdu oříšek. Náš svatební
dar – malé diamantové srdíčko – jsme
vybírali s ohledem na lásku Korejců
k těmto kamenům. Dar jsme předali
den předem a snoubenci byli mile překvapeni. Jednak že vůbec něco dostali, a po rozbalení i samotným darem.
Rodina Kelly stejně jako své příbuzné
ubytovala v hotelu na svoje náklady.
Po snídani jsme auty vyrazili k místu
obřadu. Rozpršelo se a naše automobily
po chvíli jízdy začali navigovat osoby
v pláštěnkách s neonovými ukazateli.
Zaparkovali jsme na velkém parkovišti před osamoceným domem. Byl to
VÁ NO C E 2 0 20
| 45